Nacházíte se zde: Úvod > Obec Lhotka > Historie obce
Ráz vesnice, zaměstnání a sociální složení obyvatel Lhotky podle dochovaných pramenů po dobu trvání obce.
14. - 16. století
Staré slovanské vsi na Moravě prošly staletým vývojem od společného hospodaření rodů až k sousedským občinám lánových vsí.
Lhotka, stejně jako sousední vesnice Kozlovice a Metylovice, neprošla tímto vývojem. Její vznik je dán tím, že feudální panstvo se snažilo zvýšit své příjmy a začalo horečnatě osídlovat do té doby silně zalesněné oblasti, ze kterých mělo dosud jen malý prospěch..
Vznik nových obcí nebyl chaotický, právě naopak. Feudální pán, v případě Lhotky asi olomoucký biskup, pověřil vhodného lokátora (zakladatele), aby založil na určeném místě obec. Jeho úkolem bylo získat v jiných oblastech vhodné zájemce o přesídlení, vyměřit plužinu a začít mýtit lesy. Lokátor byl zpravidla i prvním fojtem, podle národnosti lokátora se dala určit i národnost prvních osadníků. Ve Lhotce se zpráva o založení obce nezachovala, nevíme tedy kdo obec zakládal, jaké byl národnosti, ani kdo byli ti první osadníci, odkud přišli, ani k jakému národu náleželi. Nevíme, kdy se to přesně stalo, není známý ani původní charakter obce (zemědělský, vojenský, obchodní). Nesporným faktem je pouze skutečnost, že obec již žila před rokem 1359 a že byla založena na zákupním právu. Osadníci, zastoupení lokátorem, uzavírali s vrchností smlouvu, museli složit určitou peněžní částku (zákup) a zavázali se k určitým povinnostem feudální vrchnosti. Vrchnost ve svém vlastním zájmů dala osadníkovi možnost vybudovat hospodářství a pak začít plnit povinnosti vůči ni. Bez odkladu platby by se osady asi nepodařilo založit, lhůta mohla být 10, ale též i 20 let.
Jak velikou práci museli kolonisté se svými rodinami vykonat si asi neumíme vůbec představit. Dostali se do divoké přírody mezi horami, bažinaté ( ještě dnes jsou ve Lhotce lokality Bahno, Bahená). V neprostupných lesích žila nebezpečná divoká zvěř (medvědi, vlci...), nebyly tu cesty, neměli ani skromný přístřešek. O velmi nepříznivých přírodních podmínkách pro první osadníky svědčí i první zachovaný název Lhotky - Mestlieshow - ve volném překladu Hnojová mýtina. Prvním krokem osadníka bylo vyklučení mýtiny, na které si postavil dřevěné stavení, až potom mohl kácet stromy na svém lánu. Vše dělali kolonisté jen pomocí ručních nástrojů, koňských nebo volských potahů. Současníci mají o naších předcích mnohdy zkreslené představy, ale pokuste se zamyslet nad tím, co oni dokázali zvládnout, kolik práce dokázali udělat v těžkých podmínkách a dojdete k závěru, že byli pracovití, cílevědomí a měli dostatečné znalosti a zkušenosti pro život v divoké přírodě.
První zápis o platbách vrchnosti v penězích a v naturáliích se zachoval až v urbáři z roku 1581. Urbáře sloužily jako soupisy pravidelných naturálních a peněžitých povinnosti poddaných vůči vrchnosti, soupis z roku 1581 nebyl první, ale je první, který se zachoval a který znám.
Urbář z roku 1581 - doslovné znění :
Znamená se úrok nebo plat stálý odtudž z rolí a z pasek ku gruntům jejich nyní i na budoucí časy, že jsou platů přičinili, dědičně puštěných.
grošů slepic vajec
1. Toman fojt 2 lány, kus paseky za rolí 10 1 20
2. Řehoř Janů 1 lán , kus paseky 17 3 1 kopa a 10
3. Jan Staňkův 1 lán , 5 čtvrtí paseky 15 1 24
4. Jiřík Staňkův 1 lán 11 1 1 kopa
5. Jan Javorkův 1 lán,2 čtvrtí pas.a co vyplenil 12 2 24
6. Adam Holec 5 čtvrtí a co vyplenil 7 2 20
7. Jiřík Ostarek 1 lán, připlaněný kus 6 1 16
8. Jakub Staňkův 1 lán, kus vedle a kus připlaněný 10 2 20
9. Vavřinec 5 čtvrtí a kus připlaněný 7 1 16
10. Jan Mikův 5 čtvrtí a kus připlaněný 6 1 14
11. Petr Štalmach 5 čtvrtí a kus připlaněný 6 1 14
12. Jakub Kuroplach 5 čtvrtí pasek 5 1 12
13. Mikuláš Lukšů 5 čtvrtí pasek 5 1 12
14. Vítek Blažků 5 čtvrtí pasek 5 1 12
15. Pavel Kužel 1 lán 4 1 12
16. Staněk Kubaňů 8 čtvrtí pasek 12 2 24
17. Vojtek 5 čtvrtí pasek 8 1 20
18. Jakub Javorek 5 čtvrtí pasek 5 1 10
19. Dorota Velikého 4 čtvrtí pasek 5 1 10
20. Jiřík Šál 5 čtvrtí pasek 5 1 10
21. Jan Javorek z kusu za rolí 2 připsán později
22. Macek 4 čtvrtí k Ondřejníků 3 připsán později
23. Klímek z kusů za svým 2 připsán později
24. Řehoř z kusů za lánem 1 připsán později
25. Jakub Javorek z paseky v Žlabovém zdél 8,5 čtvrtí, na šíř 5 čtvrtí, za svým, 4 groše.
Paseka mu prodána za 16 zlatých. Též z kusu paseky na zdél 3,5 a
čtvrť na šíř, 2 groše.
26. Valek Lišňův z kusu paseky pod Ondřejník, na šíř 1 lánu, na zdél 6 čtvrtí, 8 grošů.
Též on z kusu louky 4x6 čtvrtí 8 grošů.
Suma úroku, nebo platu stálého z téže vsi Lhotky z rolí a pasek dědičně puštěných o sv. Jiří a o sv. Václavu po 5 zlatých, 22 groších a 3,5 denárech.- Odtudž za roboty, kteréž ku dvoru kozlovskému robotovati povinní byli, že již k tomu ani jinému dvoru žádných robot odbývati a dělati povinní nebudou (jenom k zámku a k stavení podle jiných), za takové roboty dávati mají o sv. Janě Křtiteli B. 5 zlatých. O novém létě tolikéž. Suma slepic 26, suma vajec 6 kop ( 1 zlatý = 30 grošů).
Z urbáře nelze určit počet obyvatel, přináší nám pouze nejstarší seznam poplatníků v obci Lhotka. Nezachycuje povinnosti robotní, důležitá je poznámka, podle ni lhotečtí od této chvíle nemuseli robotovat u kozlovského dvora, místo této roboty měli peněžní platbu 10 zlatých za rok. O robotách „ k zámku a stavení podle jiných„ není v urbáři uvedeno nic konkrétního, z jiných zápisů víme, že to znamenalo lovit ryby v potocích a rybnících (na hukvaldském panství bylo 29 panských rybníků), ošetřovat vrchnostenské zahrady, zpracovávat vlnu, sbírat houby, jahody, maliny, ořechy a med v lesích, pracovat v oboře, strouhat šindely a provádět jiné hradní roboty. Ze Lhotky je na hrad po staré cestě pouze 7 km, pro tu malou vzdálenost byli patrně lhotečtí určení k robotám k zámku a stavení. Břemenem nevolníků byla i čeledínská služba, podle které byli poddaní povinní odvádět své děti vrchnosti k různé domácí službě.
17. století:
Již v soupisu z roku 1581 se objevují paseky (např. Jan Javorkův 1 lán a 2 čtvrti pasek co vyplenil), z toho vidíme, že si osadníci „připlaňují„ (klučí) lesy za svými lány a i z těch pak odvádějí stálé platby a naturální dávky. Vrchnost tyto paseky za platy ráda osadníkům pouští. Paseky zabírají i osadníci bez jiných pozemků, po vytěžení dřeva vznikají ve vyšších polohách především louky, ale vznikla tak i celá hospodářství na úpatí Ondřejníka, jsou to paseky, které dnes mají domovní čísla 28, 29, 30, 31 (pasekářská kolonizace).
Přehled o pasekách dávají Pasečná registra z roku 1657.
Uvádí v dědině Lhotce 7 pasek, jejich rozlohu, datum i platy z nich:
Jan Lišňův 1613, dvě paseky Jakuba Javorka 1613, Mika Matůškův z Metylovic 1620, Jakub Lyžičař 1630, Jan Knebel 1638, Jan Papež 1640.
Po osídlení bylo obyvatelstvo Lhotky sociálně téměř na stejné úrovni (mimo fojta), ale v 17. století se již obyvatelstvo vesnice majetkem velice liší. Půda je ve Lhotce téměř „osazená", není vhodných míst k mýcení. Počet obyvatel však stále roste a tak především mladší synové sedláků a zahradníků nemohou již dědit dostatek půdy, která by stačila k obživě jejich rodin. Tvoří se stále početnější skupina chalupníků a domkářů.
Sociální rozdělení obyvatelstva hukvaldského panství se rozlišovalo podle rozsahu obhospodařované půdy. Na nejvyšší příčce venkovské společnosti byli sedláci, méně zemědělské půdy vlastnili zahradníci, ještě menší výměru měli chalupníci, ta většinou již nestačila k obživě početnějších rodin a byli pak odkázání na doplňující zdroj obživy. Do nejnižší skupiny patřili domkáři, kteří se svým postavením příliš nelišili od podruhů. Podruzi nevlastnili žádné obydli a bydleli u někoho v podnájmu.
To, že vedle bohatších sedláků žije ve Lhotce i chudší skupina obyvatel, muselo akceptovat i feudální panstvo, nemohlo vyžadovat stejné roboty od všech, bezzemci by se již při větším robotním zatížení neuživili a proto za některé práce již dostávali mzdu, i když jen velmi malou. Ani představa poslušného, bezmocného sedláčka, který ve dne pracuje na panském a v noci nebo o nedělích na svém, neodpovídá zcela historické skutečnosti. Sedláci většinou posílali robotovat své pacholky, nebo vůbec na robotu nenastoupili, často se bouřili. O tom je více na jiném místě, kde se popisují selská povstání na hukvaldském panství. Feudální panstvo (olomoucký biskup) stále zvyšuje své požadavky, ale zároveň potřebuje bohaté vsi a bohaté sedláky od kterých může něco požadovat, toto je rozpor, který se řeší po celá staletí.
Velkým zásahem do života panství, především poddanských vsí, byly vždy vojny. Hukvaldské panství bylo velmi postižené především válkou třicetiletou (1618-1648), vesnice byly zpustošené, hospodářství ve velkém nepořádku, za války shořely některé domky, někde i čtvrtina polí zarostla lesem, vznikly pusté grunty. Po 30leté válce se všechny vrchnosti snažily svá panství zvelebit, snažily se je znovu zalidnit. Úlevy v placení daní a konání robot, které byly poskytovány novým osadníkům, lákaly po válce dosti lidu domácího i cizího, aby na opuštěných gruntech hledali štěstí. Někdy se vrátil i původní majitel, který grunt odběhl, jindy byl k tomu vrchností donucen. Třicetiletá válka způsobila velké změny na selských gruntech.
V roce 1654 byl ve Lhotce 1 fojt, 12 sedláků, 5 zahradníků, 5 domkářů, 1 mlynář a 3 podruzi.
Výkaz o předení z roku 1665 uvádí až 29 rodin povinných předením, stejný počet sedláků a zahradníků jako v roce 1654, ale 8 domkářů a 4 podruhy (UŘAS, k 1159). Z porovnání obou zápisů je zřejmé, že za pouhých 11 let přibyli 3 domkáři a 1 podruh .
Zavést pořádek a přehled po válečných dobách měla za úkol berní správa, která sepisuje současný stav pozemků a jejich majitele, vytváří na Moravě v letech 1657 - 1667 lánské rejstříky.
Protokol zemské vizitační komise z roku 1657 zaznamenává pro Lhotku přehled majitelů pozemků, uvádím jeho doslovné znění :
-sedláci s 20 -30 mírami role:
Václav rychtář, Michal Muras, Martin Řehoř, Mikuláš Lysoň. Ondra Židků před šesti léty z gruntu uprchnul, Václav Koška před šesti léty propuštěn, grunt Ondry Kliště již 8 let pustý
-zahradníci usedli se 3-9 mírami role:
Václav Matějík, Jakub Škrbel, Mikuláš Štalmach, Jakub Chasák, Jiří Maráček, Tomáš Lysoň, Martin Kubík. Mikuláš Šmíra před sedmi léty propuštěn, Jan Štalmach před deseti léty odběhl, Jakub Kaš před osmi léty utekl, jejich grunty jsou pusté
- chalupníci bez role byli tehda ve Lhotce 2 osedlí.
. V lánském rejstříku z roku 1667 je zaznamenáno, že fojt lhotecký Jan Žáček měl 56 měřic role.
Druhá rektifikace roku 1676 ( lánový rejstřík ) uvádí ve Lhotce 23 usedlostí, z toho 8 pustých, činných usedlostí přiznává pouze 15.
V zemském archívu v Brně je zápis z 12.2.1676, v něm čteme - Ve Lhotce ujal Jura Maráček pustý grunt selský po odběhlém Romanu Mrkvovi. Grunt byl sice velký, ale nalezeno na něm po předešlém majiteli nebylo nic, leda 2 malí koníci. Maráčkovi dána lhůta od panských činží a robot do budoucího nového roku. Že se vynasnaží dobře hospodařit se zaručili Michal Muras a Jakub Koš ze Lhotky pod pokutou 10 tolarů říšských.
Další zápis je o rok mladší: „Za Jakuba Zemana, že chce na gruntě po Martinu Marečku ve Lhotce dobrým hospodářem býti, rurčili Jan Žáček fojt, Jura Myrkva a Martin Kubik, všeci tře ze Lhotky„ .
18. století:
O 74 let později udává se v zápisu Zemské registratury v Brně z roku 1750, že ve Lhotce je
5 sedláků, z nichž každý měl do týdne robotovati se 4 hovady po 3 dnech
9 zahradníků s pěší robotou do týdne po 3 dnech
7 chalupníků s pěší robotou po 2 dnech v týdnu.
Avšak připsáno k tomuto popisu:„ Sluší poznamenati, že sedláci jsou povinní se čtyřmi hovady do týdne 3 dni robotovati, nejméně od sv. Jana do sv. Václava celý týden. Poněvadž však hospodáři pro nouzi a neúrodnost půdy této povinnosti dostati nemohou a mnohdy místo 4 koní s jednou krávou na robotu přicházejí, ba i celé týdny robotu zanedbávají, jest nemožno s jistotou na tomto panství robotu vyšetřiti.„/ Zemská registratura v Brně. Dto Hochwald de 30. Julii 1750./
Podle katastru z roku 1752 měl fojt lhotský zoru 31 2/8 měřice, zahrady 1 4/8 měřic, pastvin časem vzdělávaných 29 4/8 měřic, pustin 13 měřic, pastvin nikdy nevzdělávaných 12 mír, lesa 3 míry. Zápis vizitačního protokolu z roku 1667 a katastru z roku 1752 se liší rozlohou fojtství, může to být způsobeno nepřesnosti a neúplnosti prvního zápisu, ale mohlo se změnit i fojtství.
Po zrušení nevolnictví patentem z roku 1781 nemusel venkovský lid žádat vrchnost o povolení k odchodu, takže mohl hledat obživu za hranicemi svých vesnic.
Po roce 1790 se i v našem kraji začaly pěstovat brambory, které byly později hlavní stravou chudého lidu.
Práce pro hutě :
Již koncem 17. století, ale i ve staletích následujících ovlivnil citelně život lhoteckých vznik a rozmach frýdlantských železáren. Provoz tři dřevouhelných vysokých pecí vyžadoval stále větší množství pracovních sil. Provoz hutí zajišťoval menší počet kvalifikovaných dělníků a mistrů, ty vrchnost zpravidla najímala na panstvích s vyspělým huťařstvím (Perštejn, Rýmařov, Šternberk) a dobře je platila. Větší část (asi 200) pracovníků byla z hamerních vsí a plat dostávali jen za práci mimo robotní povinnost. Po roce 1695 dostával drtič rudy pouze 24 krejcarů týdně, uhlíř za koš dodaného uhlí 7 krejcarů , štajgr dohlížející na těžbu rudy obdržel za každou hýlu (vlastní havířská míra) 24 krejcarů. Za vytěžení 1 sáhu dřeva dostával robotní poddaný 4,5 krejcarů, bezzemci, kteří neměli robotní povinnost 8 krejcarů (1zlatý = 60 krejcarů).
Ceny 1756 - 1815:
1 kopa vajec = 60 kusů.......................8-20 krejcarů
1 funt masa = 0,5 kg ..............................4 krejcarů
1 měřice pšenice = 61,5 litrů ...............135 krejcarů
1 kráva ...........................................10-15 zl
1 husa .................................................26 krejcarů
1 slepice................................................15 krejcarů
střevice ..................................................5 zl
Mzda mistra tesaře, zedníka......20 - 60 krejcarů za den, tovaryše .......18 - 48 krejcarů za den.
Jiné práce:
Počátkem 18. století se stále ještě větší část obyvatel Lhotky živila zemědělskou výrobou, ta nepřinášela mnoho užitku, protože se příliš nehledělo na dobré obdělání půdy, nebylo dobré osivo, velká část půdy ležela ladem. Zřetel obyvatel byl obracen k chovu ovcí a koz (pastevectví), včelařství a rybníkářství. Doplňkem k práci na poli byla domácká textilní výroba, košíkářství, výroba metel, cuklí, krpců, šindelů. Řemesla sloužila převážně zemědělství- kovář, kolář, truhlář. V obci byl od roku 1715 mlýn na Bahené č.44, který patřil k fojtství, i výčepní právo měl pouze fojt.
19. století:
Těžba železné rudy:
Těžba železné rudy a vápence se ve Lhotce rozvíjí až po roce 1833. Ve Lhotce se kutalo podle těžební mapy na tam označených parcelách, s těžbou rudy a vápence byly spojené i další pomocné práce, při kterých byli zaměstnávání lhotečtí bezzemci za mzdu.
Formanství:
Snad nejvýnosnějším zaměstnáním koncem 18. a počátkem 19. století bylo formanství. Sedláci se čtyřmi, někdy i šesti koňmi se vypravovali na formanku do světa, vraceli se mnohdy i po roce. Na nějaký čas pak býval v domě blahobyt, ale hospodáři často pro formanku nedbali o role, úrody pak bývaly skromné, a nezřídka se stávalo, že obilí bylo spotřebováno, peníze došly a v domácnosti byla bída. Lhotecký fojt Jan Brož posílal do světa až 14 koní, formani jezdili do Hamburku, Lipska, Oděsy, Pešti, Vídně, Terstu...
Formanství začalo upadat v druhé polovině 19. století s výstavbou železnic.
Soupis hukvaldského panství z roku 1812 zaznamenává ve Lhotce 54 domů, jednoho dědičného rychtáře, 8 sedláků, 8 zahradníků, 5 domkářů, 28 malodomkářů, 8 pasekářských domů a jeden poddanský mlýn. I tento soupis ukazuje na stálý růst rodin bez půdy, nebo jen s malým kouskem pole.
Do roku 1833 bylo u nás dokončeno přesné trigonometrické vyměřování katastrů všech obcí. Z tohoto roku je zachována mapa Lhotky s vyznačenými domy, čísly domů, čísly parcel a jmény majitelů pozemků.V tomto roce bylo ve Lhotce 5 sedláků, 13 zahradníků, 4 chalupníci, 49 domkářů, 4 pasekáři, 1 mlýn. Žilo zde 433 obyvatel, 211 mužů a 222 ženy, obec měla 76 čísel. Chovalo se 57 koní, 51 krav, 10 ovcí (Volný 1835, 160). Obec byla již silně sociálně diferencována.
V roce 1869 bylo ve Lhotce 464 obyvatel, v každém domě v průměru žilo více než šest osob. Z údaje - 49 domkářských rodin- je možné vyčíst, že obživa velké části obyvatel Lhotky závisela především na vznikajícím průmyslu.
Ještě v první polovině 19. století byly příjmy z průmyslu jen doplňkem k příjmům ze zemědělské výroby, byla to výpomoc v jinak zemědělských rodinách. Po zrušení poddanství (7. září 1848) dochází na venkově k rychlým změnám, k stále většímu drobení půdy. Ve Lhotce vznikají nové malé zemědělské usedlosti mimo hlavní zástavbu obce, v Rosuškách (č.84, č.92, č.106), pod Ondřejníkem (č. 79, č.81 Zamrklí, č.94 Sovjanka, č. 95, č.98, č.102, č.103, č.116, č.125), na Bahené (č.82, č.93, č.97) a oddělením z čísla 36 vzniká zemědělská usedlost č. 91. Většina těchto usedlostí je v katastrálních knihách zanesena jako paseka, protože jsou mimo centrální zástavbu, jsou to novodobé paseky a nesouvisí s pasekářskou kolonizací. Zemědělskou půdu získali noví majitelé různě, někteří dělením statků i pro mladší děti, někteří přímou koupí od sedláků, část půdy prošla i dražbou (podle zápisu v pozemkové knize).
Mezi roky 1850 až 1900 se žilo na venkově poměrně dobře, oproti době předchozí, době poddanství. Uvolnění po roce 1848 umožnilo i venkovským rodinám zvýšit své příjmy o výdělky v průmyslu. Ve Lhotce na přelomu 19. a 20. století žil velký počet rodin, které již měly základní příjem z práce v průmyslu, ale doplňovaly ho se o výnos drobných výměr, byly to rodiny kovozemědělců.
20. století
Ze zápisu ve školní kronice z roku 1911 je možné vyčíst:
95 domů, z toho 1 neobydlený
120 domácností
276 mužů, 275 žen, 551 obyvatel, z toho děti do 6 let 85, od 6 do 14 let 103
Zaměstnání: úředníci 3, živnostníci 2, při polním hospodářství 227.
Dále z výsledků sčítání lidu v roce 1911 jsou tyto údaje: do práce mimo obec chodí 112 mužů a žen a bydlí po celý týden v místě práce (Ostrava a Místek), jen na neděli chodí domů. Muži pracují ponejvíce v železárnách ve Frýdlantu, Ostravě, v Lískovci a v dolech v Ostravě, ženy, především svobodné dívky, v přádelnách ve Frýdku a Místku, ale i jinde, například v kloboučnické továrně v Příboře.
Do počtu 227 osob při polním hospodářství jsou započítáni zemědělci, jejich rodiny, děvečky a pacholci, ale i provdané ženy, které doma obhospodařují ta malá hospodářství. Velmi často jim pomáhají i školní děti, o tom se na mnoha místech píše ve školní kronice. V tomto roce bylo ve Lhotce 24 chovatelů včelstev, v roce 2000 je jich pouze 5. Za povšimnutí stojí i počet 120 rodin na 95 většinou velmi malých domků.
Obdobný způsob života pokračoval ve Lhotce i po první světové válce, zemědělská výroba se sice částečně mění, nesměle se objevují první zemědělské stroje, začínají se používat i umělá hnojiva, zintenzivňuje se i obdělávání polí. V třicátých letech 20. století se i u nás projevovaly důsledky hospodářské krize, byla velká nezaměstnanost, podpory nezaměstnaným byly velmi malé, v mnoha rodinách byla velká bída. Průměrná mzda v továrně byla v roce 1923 18-40 korun denně, v roce 1934 14-50 korun denně. Bezzemci najímali půdu od větších sedláků a nájem z velké části odpracovali, najímali si také půdu obecní. V roce 1931 pronajala obec Lhotka své pozemky osmnácti občanům za celkový nájem 750 Kč. Půda se pronajímala na tři roky. V té době i ceny zemědělských produktů byly pro zemědělce nepříznivé, proto se i větší sedláci dostávali do finančních potíží, byli zadlužení, někdy to řešili i prodejem pole. Druhá světová válka ukončila tento stav, protože potravin byl velký nedostatek.
Hutnictví a těžba železné rudy
K vytvoření uceleného obrazu života obyvatel Lhotky nemůžeme vynechat epochu hornickou a hutnickou. Je spojena s historií obce od sedmnáctého století
Vznik hamrů souvisí s úsilím o zvýšení příjmů hukvaldského velkostatku. Hukvaldské panství poskytovalo veškeré podmínky pro úspěšný rozvoj železářské výroby. Byly zde na svou dobu takřka nevyčerpatelné zásoby dřeva z beskydských lesů, v dostatečném množství se na panství vyskytovala železná ruda v povrchových nalezištích, prudký tok horských potoků a řek zajišťoval potřebné množství energie pro pohon jednoduchých mechanismů. Výskyt železné rudy v oblasti Beskyd umožňoval až do 70. let devatenáctého století krýt veškerou výrobu železa v hutích zdejšího kraje. Tato železná ruda patří ke karpatským pelosideritům (uhličitan železnatý), vyskytuje se zde ve slojkách, jejichž mohutnost se pohybuje od 2cm do 22cm, obsah železa v rudě je malý, asi 30%. Nachází se v geologických vrstvách lhoteckých a veřovických a těžila se převážně v malých hloubkách a na velkých prostranstvích.
Za obyčejného práva rudařského mohli havíři nebo rudaci kutat, kde se jim zlíbilo. Zájemce o kutání usuzoval o složení půdy podle znaků na povrchu země, pozoroval vysoké svahy nad potoky. Když se domníval, že by v zemi mohla být ruda, vzal havířský nebozez, to byl prut asi 2m dlouhý, dole zesílený a tupý, nahoře s otvorem, jímž probíhala tyč. Tím zavrtal do půdy a když narazil na skálu, vytočil nebozez nahoru a bedlivě prohlížel vyvrtanou horninu. V případě, že neměl úspěch, šel kousek dále a pokus opakoval. Tak provrtal celé okolí do hloubky asi 2m, měl-li štěstí navrtal rudu. Místo, kde mohl kopat se určovalo jednoduše. Havíř mrštil kyjakem, tj. hornickým kladivem, od místa nálezu a získal tím neomezené kutací právo v kruhu, jehož průměrem byla vzdálenost od naleziště k místu, kam mu kyjanka doletěla. Záleželo to pouze na síle jeho rukou. V tomto místě mohl šťastný nálezce těžit rudu bez překážek. Zpočátku se těžilo obyčejně nehluboko pod povrchem, později v jámách 10-20m hlubokých, které se v podzemí rozvětvovaly podle slojí, vzniklé štoly byly dlouhé přes 30m. Do šachet scházeli havíři po žebřících, rudu a zeminu vytahovali v koších rumpálem. Zemina byla převážně černá břidlice, které se u nás říká spliž, a havíři ji vyváželi na haldy-výsypy. Vodu ze šachet odváděli po svahu drenážemi a v místech, kde ústily štolové vody, vznikaly prameny nebo studánky. Když havíři dané místo vytěžili, šli hledat štěstí, tj. rudu, jinam, důl obyčejně ponechali svému osudu.
Nejstarší písemné zprávy umísťují první železárny do Frenštátu p/R..
Prosperita hutí ve Frenštátě netrvala dlouho, v roce 1610 nejsou již o nich žádné zprávy – patrně došlo k vyčerpání zásob.
Život lhoteckých ovlivnil až vznik hamrů ve vsi Frýdlant, v období vlády biskupa a arciknížete Leopolda Viléma (1637 – 1648). První dřevouhelná vysoká pec začala pracovat v roce 1644 a druhá v roce 1675.
Založením hutí ve Frýdlantě vzrostlo nesmírně zatížení poddaných v okolních obcích, k dosavadním robotám přibyla i robota dřevní.
V září 1675 byl vypracován pracovní řád hukvaldských železáren, kde byly stanoveny osady a počty pracovníků na dělání dříví, pálení uhlí a odvoz železné rudy. V tomto roce byla přiřazena k hamerním vsím i Lhotka současně se Pstružím a Metylovicemi. Poddaní ze Lhotky pracovali při těžbě dřeva.
Rozvoj výroby železa si vynucoval i rozšíření kutání železné rudy – hornictví. Ve 30. letech 19. století pracovalo asi 500 horníků pro hutě ve Frýdlantě a na Čeladné v 11 šachtách a štolách. Byly to šachty Josef a Václav ve Frýdlantě, Ignác v Čeladné, Marie Thädans, Antonín a Franc v Kunčicích p. O., Martin a Mikuláš v Tiché, František v Kozlovicích, Ondřej ve Lhotce a Anna v Metylovicích. Hornický cech byl vážený, měl své oficiální cechovní představitele - perkmistry a své hornické prapory. K dolování používali jen ručních nástrojů, ale k rozpojování horniny používali střelného prachu, se kterým manipulovali střelmistři. Ti měli ještě jeden úkol: při slavnostech a svátcích prováděli střelbu z moždířů.
Těžba železné rudy a vápence se ve Lhotce rozvíjí až po roce 1833. Ve Lhotce se kutalo podle těžební mapy na označených parcelách, s těžbou rudy a vápence byly spojené i další pomocné práce, při kterých byli zaměstnáváni lhotečtí bezzemci za mzdu (40-60 krejcarů na den). Ze čtyřicátých let devatenáctého století se zachoval cenný doklad o dolování, je to německy psaná účetní kniha o dolování rudy v oblasti přináležející k železárnám, s měsíční těžbou každého havíře. Z těžebního výkazu z roku 1837-38 můžeme vyčíst jména horníků, jména majitelů pozemků, připravené a zakutané šachty, počet hýlů, cena za hýl, a plat ve zlatých a krejcarech.
Nebudu vypisovat všechna jména, pro představu uvádím jen ukázku, jsou tam údaje o těžbě čtyř horníků, kteří těžili na pozemcích vdovy Kociánové a Martina Kociána č. 41 (Volní, Balogovi), na zasypávání štol pracovali také čtyři muži.
Výňatek z pracovního výkazu : Lhotka 1837
měsíc horníci vlastník půdy stopy cena za hýl množství plat
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
říjen
Kozelek Bartoloměj Kociánová (vdova) zl 30kr 3 hýly 16zl 30kr
Škrbel František dtto dtto 4 hýly 22zl
Židek František dtto dtto 2 hýly 11zl
Židek Ignác Kocián Martin 5zl 3,6 17zl30kr Běčák, Židek dtto 36 nové štoly 18zl
Škrbel František zasypávání štol 3 1zl 12kr
Fiala Josef 12 nové štoly 6zl
Součástí důlního hospodářství bylo i odvádění důlních vod ze štol. Zápis o kontrole, který se také dochoval, uvádí stav drenáže na jednotlivých parcelách v obci Lhotka. Na katastru obce ústí 8 pramenů štolových vod.
Doly a šachty po ukončení těžby museli havíři zasypat. Samozřejmě se jim to nikdy zcela nepodařilo, ještě v šedesátých letech dvacátého století (zhruba 100 let od ukončení těžby) se objevily v blízkosti hřbitova a ve Staviskách jámy, které vznikly propadem štol. Jámy byly hluboké a nebezpečné, v jednom místě ve Staviskách se někdy okolo roku 1940 propadla kráva. Dnes je mnoho děr zavezeno, některé výsypy jsou rozvezené po polích; jeden výsyp můžeme ještě vidět u domku č. 97 (Fojtíkovi - Pěčonkovi). Lidé si na terénní nerovnosti na dolním konci Lhotky zvykli, mnozí ani netuší, že to jsou zbytky po dolování.
Lhotka za valašské kolonizace
Již v článku o osídlení našeho regionu je uvedeno, že oblast okolo hradu Hukvaldy byla osídlována v 13. a 14. století. První kolonisté pocházeli z Čech, Moravy a ze zemí mluvících německy, nemůžeme dnes určit národnost prvních kolonistů. Tato kolonizace se nazývala přemyslovská (probíhala za panování posledních Přemyslovců) nebo také německá. Jinak proběhla kolonizace, které říkáme valašská(pastevecká). Koncem 15. století a ve století 16. a 17. se na území Moravy usazovali valašští kolonisté. Valaši přišli se svými stády koz a ovcí ze Slovenska a z Těšínska na Hukvaldsko, první zprávy o pobytu valachů na Moravě jsou z Hukvaldska z konce 15. století v záznamech o sporech o hranici hukvaldského a frýdeckého panství po roce 1490, z doby, kdy Hukvaldy spravoval Dobeš Černohorský.
Valaši pocházeli z Rumunska a živili se chovem ovcí ve vyšších polohách Karpat. Jejich salašnictví se lišilo od chovu ovcí v nížinách, Valaši neměli stálé sídlo, když našli vhodnou pastvinu, postavili salaš, když louku vypásli, buď vyklučili kus lesa vedle, nebo se stěhovali dále. Tak se stěhovali po horských oblastech Karpat, Polonin až do Beskyd a dále na jih. K nám již nedoputovali původní Rumuni, ti se na své dlouhé cestě smísili s domácím obyvatelstvem, s Rusíny a Slováky, a vytvořili lid, který spojovalo jejich zaměstnání. Valaši byli otužilí, průbojní, nebojácní, řídili se tzv. valašským právem, byli dlouhodobě osvobozeni od daní, měli i určitou samosprávu a zpočátku i voleného valašského vojvodu, který mimo jiné předsedal valašskému soudu. Sídlem valašských vojvodů na hukvaldském panství byly po 200 let sousední Kozlovice. Prvním vojvodou byl v letech 1565 – 1567 Matěj Krpec a posledním v letech 1731 – 1764 Šebestián Žáček.
Salašnictví na Ondřejníku:
Důvody, proč se Valaši přestali stěhovat a začali se usazovat, vycházely z potřeb samotných valachů i feudálního panstva, pro které Valaši znamenali hospodářský přínos a proto jim udělovali, oproti poddanému lidu, větší svobodu. Valašská technika chovu dobytka způsobila přelom ve využití rozsáhlého horského území Moravy. Valaši však vykonávali i jiné práce, než chov dobytka. Zabývali se horským zemědělstvím - i na Ondřejníku, vstupovali do služeb vrchnosti jako strážci hradu, hajduci a portáši.
V soupise valašských luk z roku 1756 na Ondřejníku je uvedeno 20 luk a k nim připojené 4 paseky a jedno ujmisko (kus pozemku odňatý panské půdě). Jejich uživatelé byli z Frýdlantu (3), Kozlovic (3), Lhotky (1), Metylovic (6), Pstruží (12). Ze Lhotky to byl Martin Tomek s Maráčkem (louka a paseka). Do katastru Lhotky z téhož zápisu z roku 1756 jsou zapsané valašské louky na Ondřejníku – Kaňovice, Kmoščanka, Mikulanka, Soplanka, Tomaščanka, Vojvodka.
Jméno valašských rebelů proslulo v prvních letech třicetileté války, začíná se vytvářet širší termín „Valaši“, kterým se označovali povstalci. Valaši se stali věhlasnými, jejich jméno se přeneslo na celý kraj, historickým vývojem vznikl nový zeměpisný pojem „Valašsko“.
Naši předkové se považovali a byli považováni za Valachy, ve farní kronice kozlovické se uvádí zápis, který se týká 18. století. Tehdy v rychaltické farnosti platily valašské dědiny Kozlovice, Myslík a Lhotka nižší náhradu za dřívější koledu, než dědiny ostatní (Sklenov, Rychaltice).
Změnu v zařazení našeho regionu do tzv. Lašska prosadil František Bartoš. Moravskoslezské nářečí na Opavsku, Těšínsku a severovýchodním klínu Moravy nazval jako nářečí Lašské / Dial. I., str. 97/. Vznik názvu Lachů byl pro obyvatelstvo mezi Odrou a Ostravici zcela nový a jeho původ byl a je nejasný. Bartošovou zásluhou byl tento název přijat a to bez ohledu na názor domácího obyvatelstva. Lidé v této oblasti nazývali svou řeč moravskou a sebe nijak nejmenovali, nebo si říkali Valaši.
A. Kožuchová
Děje školy o založení až do roku 1889
Sestavil Petr Behm, správce školy.
Od dávných dob navštěvovali žáci ze Lhotky farní školu v Kozlovicích a kromě nejstarších občanů jsou téměř všichni dosud žijící starší občané Lhotští odchovanci stařičkého, nedávno zemřelého, rektora p. Jana Horáka.
Po odejíti tohoto do výslužby vystřídalo se několik učitelů v Kozlovicích, za kterýchžto vždy ještě navštěvovali Lhotští školu v Kozlovicích. Že návštěva taková velmi málo nebo nic učinkova vysvítá samo sebou, neboť žáci vstupovali do školy v 10 roce a 1/2 12 již ji zase opouštěli. Na důkaz toho uvádí se, že asi před 15 lety nedoved si naznačiti číslo sbeřčí c. k. daní a proto značil si vybrané peníze zcela primitivním způsobem – výřezy totiž na holi!
Starosta obecní, bývalý fojt Jan Brož pojal myšlénku, vystavěti ve zdejší obci školu a podal ve srozumění s občany patřičnou žádost o povolení stavby. .k. okresní hejtman p. N. Cibulka, přítel školství, neměl ničeho proti tomu, avšak kvůli zjištění vzdálenosti obce Lhotky od Kozlovic odebral se sám na komisi do Lhotky.
Často vypravuje se o Janu Broži mezi občany, kterak s panem hejtmanem určili vzdálenost tuto a to slovy následujícími: „ Šli jsme od nejhornější paseky u Ondřejníka. Pan hejtman podíval se na hodinky, mnoholi je! Aby nám ta cesta hodně dlouho trvala, to jsem pořád panu hejtmanovi něco ukazoval, co chvilku jsme stáli a tak se nám ztratily celé 2 hodiny ku Kozlovské škole“
Bylať to ovšem zbytečná ač nevinná lest, neboť ještě dnes mají žáci ku škole Lhotské 3/4 hodiny cesty – leč pro tehdejší poměry snad i dobrá..
Když takto povolení ku stavbě vymoženo, sestoupili se občané ku proradě, jak náklad vlastně kryt býti má. Zde však stala nenapravitelná chyba, která ku smutným sporům a nákladným soudům vedla. Především budiž zde podotknuto, že občané požádali u Jeho C. knížete – Arcibiskupa Olomouckého Bedřicha hraběte z Fyrstenbergů, aby jim potřebné dřívi ku stavbě daroval, což zmíněný pán s tím doložením učinil, aby někteří z osadníků pro budoucnost panského lesa tak starostlivě nehájili!?
Nejenom, že veškeré potřeby darem tím byly kryty, ono dříví ještě něco odprodáno býti mohlo a peníze na stavbu upotřebeny.
Tehdejší revírník Kozlovský p.Rajnoch opět se o to postaral, aby občanům ty nejlepší stromy hoditelné ku stavbě i na šindel dodány byly.
Ještě když se o zřízení školy jednalo, slíbil tehdejší ředitel knížearcibiskupských závodů frýdlantských p. Josef Kleinpetr podporu jakous poskytnuti, kterýžto laskavý slib, jsa už na odpočinku v Kroměříži vykonal, zaslav obci značný příspěvek 50 zl.
Konečně daroval rolník Jan Židek č. 7 potřebné stavební místo.
Všem jmenovaným štědrým dobrodincům, kteří tak značnými dary ku stavbě školy přispěli buďtéž i na tomto místě vysloveny nejvřelejší díky!!
Občané Lhotští uvolili se na společné hromadě. Rolníci po 10 zl. a potřebný dovoz koňmi,menší poplatníci jako pasekáři po 4 –5 zl., domkáři pak 3 zl. a ruční práci. Toto nerovné rozdělení mělo neblahé následky.
Samo sebou srozumitelno, že od 70 osadníků mezi kterými jen 7 sedláků a několik pasekářů se nacházelo tak nepatrné příspěvek dlouho trvati nemohly a tudíž , když peněžité příspěvky došly, měl se nedostatek opětně podobnou sbírkou uhraditi. Domkáři zprotivili se tomu a po dlouho trvajících soudech vynesl konečně zemský soud ten rozsudek. První částka, kterou dobrovolně osadníci složili potvrzuje se co upotřebena, ostatní potřebná část má se dlre výšky c.k. daní rozvrhnouti. Avšak ani totonevedlo ku konci, neboť stavba zůstala státi, až pak se zase usnesli občané dokončení stavby veřejně pronajmutí, což se také stalo.
Dokončení stavby budovy pronajal Petr Závodný, rolník č. 35, co předseda místní školní rady za obnos 187 zl. Když byl zmíněný rolník ještě asi 74 zl. ze svého ku stavbě přidal, ukončena jest konečně tato.
A. Kožuchová
Provoz dvojtřídky na naší škole byl pro nedostatek dětí ukončen k 30.6.2002