Lhotkapod
Ondřejníkem
K vytvoření uceleného obrazu života obyvatel Lhotky nemůžeme vynechat epochu hornickou a hutnickou. Je spojena s historií obce od sedmnáctého století
Vznik hamrů souvisí s úsilím o zvýšení příjmů hukvaldského velkostatku. Hukvaldské panství poskytovalo veškeré podmínky pro úspěšný rozvoj železářské výroby. Byly zde na svou dobu takřka nevyčerpatelné zásoby dřeva z beskydských lesů, v dostatečném množství se na panství vyskytovala železná ruda v povrchových nalezištích, prudký tok horských potoků a řek zajišťoval potřebné množství energie pro pohon jednoduchých mechanismů. Výskyt železné rudy v oblasti Beskyd umožňoval až do 70. let devatenáctého století krýt veškerou výrobu železa v hutích zdejšího kraje. Tato železná ruda patří ke karpatským pelosideritům (uhličitan železnatý), vyskytuje se zde ve slojkách, jejichž mohutnost se pohybuje od 2cm do 22cm, obsah železa v rudě je malý, asi 30%. Nachází se v geologických vrstvách lhoteckých a veřovických a těžila se převážně v malých hloubkách a na velkých prostranstvích.
Za obyčejného práva rudařského mohli havíři nebo rudaci kutat, kde se jim zlíbilo. Zájemce o kutání usuzoval o složení půdy podle znaků na povrchu země, pozoroval vysoké svahy nad potoky. Když se domníval, že by v zemi mohla být ruda, vzal havířský nebozez, to byl prut asi 2m dlouhý, dole zesílený a tupý, nahoře s otvorem, jímž probíhala tyč. Tím zavrtal do půdy a když narazil na skálu, vytočil nebozez nahoru a bedlivě prohlížel vyvrtanou horninu. V případě, že neměl úspěch, šel kousek dále a pokus opakoval. Tak provrtal celé okolí do hloubky asi 2m, měl-li štěstí navrtal rudu. Místo, kde mohl kopat se určovalo jednoduše. Havíř mrštil kyjakem, tj. hornickým kladivem, od místa nálezu a získal tím neomezené kutací právo v kruhu, jehož průměrem byla vzdálenost od naleziště k místu, kam mu kyjanka doletěla. Záleželo to pouze na síle jeho rukou. V tomto místě mohl šťastný nálezce těžit rudu bez překážek. Zpočátku se těžilo obyčejně nehluboko pod povrchem, později v jámách 10-20m hlubokých, které se v podzemí rozvětvovaly podle slojí, vzniklé štoly byly dlouhé přes 30m. Do šachet scházeli havíři po žebřících, rudu a zeminu vytahovali v koších rumpálem. Zemina byla převážně černá břidlice, které se u nás říká spliž, a havíři ji vyváželi na haldy-výsypy. Vodu ze šachet odváděli po svahu drenážemi a v místech, kde ústily štolové vody, vznikaly prameny nebo studánky. Když havíři dané místo vytěžili, šli hledat štěstí, tj. rudu, jinam, důl obyčejně ponechali svému osudu.
Nejstarší písemné zprávy umísťují první železárny do Frenštátu p/R..
Prosperita hutí ve Frenštátě netrvala dlouho, v roce 1610 nejsou již o nich žádné zprávy – patrně došlo k vyčerpání zásob.
Život lhoteckých ovlivnil až vznik hamrů ve vsi Frýdlant, v období vlády biskupa a arciknížete Leopolda Viléma (1637 – 1648). První dřevouhelná vysoká pec začala pracovat v roce 1644 a druhá v roce 1675.
Založením hutí ve Frýdlantě vzrostlo nesmírně zatížení poddaných v okolních obcích, k dosavadním robotám přibyla i robota dřevní.
V září 1675 byl vypracován pracovní řád hukvaldských železáren, kde byly stanoveny osady a počty pracovníků na dělání dříví, pálení uhlí a odvoz železné rudy. V tomto roce byla přiřazena k hamerním vsím i Lhotka současně se Pstružím a Metylovicemi. Poddaní ze Lhotky pracovali při těžbě dřeva.
Rozvoj výroby železa si vynucoval i rozšíření kutání železné rudy – hornictví. Ve 30. letech 19. století pracovalo asi 500 horníků pro hutě ve Frýdlantě a na Čeladné v 11 šachtách a štolách. Byly to šachty Josef a Václav ve Frýdlantě, Ignác v Čeladné, Marie Thädans, Antonín a Franc v Kunčicích p. O., Martin a Mikuláš v Tiché, František v Kozlovicích, Ondřej ve Lhotce a Anna v Metylovicích. Hornický cech byl vážený, měl své oficiální cechovní představitele - perkmistry a své hornické prapory. K dolování používali jen ručních nástrojů, ale k rozpojování horniny používali střelného prachu, se kterým manipulovali střelmistři. Ti měli ještě jeden úkol: při slavnostech a svátcích prováděli střelbu z moždířů.
Těžba železné rudy a vápence se ve Lhotce rozvíjí až po roce 1833. Ve Lhotce se kutalo podle těžební mapy na označených parcelách, s těžbou rudy a vápence byly spojené i další pomocné práce, při kterých byli zaměstnáváni lhotečtí bezzemci za mzdu (40-60 krejcarů na den). Ze čtyřicátých let devatenáctého století se zachoval cenný doklad o dolování, je to německy psaná účetní kniha o dolování rudy v oblasti přináležející k železárnám, s měsíční těžbou každého havíře. Z těžebního výkazu z roku 1837-38 můžeme vyčíst jména horníků, jména majitelů pozemků, připravené a zakutané šachty, počet hýlů, cena za hýl, a plat ve zlatých a krejcarech.
Nebudu vypisovat všechna jména, pro představu uvádím jen ukázku, jsou tam údaje o těžbě čtyř horníků, kteří těžili na pozemcích vdovy Kociánové a Martina Kociána č. 41 (Volní, Balogovi), na zasypávání štol pracovali také čtyři muži.
Součástí důlního hospodářství bylo i odvádění důlních vod ze štol. Zápis o kontrole, který se také dochoval, uvádí stav drenáže na jednotlivých parcelách v obci Lhotka. Na katastru obce ústí 8 pramenů štolových vod.
Doly a šachty po ukončení těžby museli havíři zasypat. Samozřejmě se jim to nikdy zcela nepodařilo, ještě v šedesátých letech dvacátého století (zhruba 100 let od ukončení těžby) se objevily v blízkosti hřbitova a ve Staviskách jámy, které vznikly propadem štol. Jámy byly hluboké a nebezpečné, v jednom místě ve Staviskách se někdy okolo roku 1940 propadla kráva. Dnes je mnoho děr zavezeno, některé výsypy jsou rozvezené po polích; jeden výsyp můžeme ještě vidět u domku č. 97 (Fojtíkovi - Pěčonkovi). Lidé si na terénní nerovnosti na dolním konci Lhotky zvykli, mnozí ani netuší, že to jsou zbytky po dolování.
Září víno vaří - říjen víno pijem.
Ludmila, patronka česká - po létu se stýská.
Svátek má Ludmila
Státní svátky a významné dny na dnešek:
Zítra má svátek Naděžda